Výklad první kapitoly koránu

Známe několik výkladu koránu z prací jak ortodoxních, tak i reformních muslimů včetně několika nemuslimských islamologů. Bohužel jsem zatím nenarazil na žádné dílo snažící se o výklad koránu v rámci judo-křesťanské tradice a gnostické vize. Nechci tedy aspirovat na žádného totálního odborníka na korán, ale pokusím s postupně podat stručný výklad koránu z mého mála vědomostí o této tématice.

al-Fatiha

Ve jménu Boha Soucitného[1], Slitovného.[2]

1 - Chvála Bohu, Pánu všech světů[3],

2 - Soucitnému, Slitovnému,

3 - králi dne soudu!

4 – jen Tebe uctíváme a jen k tobě v ochranu utíkáme,

5 - veď nás stezkou přímou,

6 - stezkou oněch jimž jsi daroval svou milost,

7 - neuveď nás na cestu těchž  na které jsi rozzloben, ani těchž, kdo bloudi.

Komentář

Tato súra je první kapitolou Koránu a nazývá se al-Fatiha (tj. otviratelka). Podle většiny komentátoru pochází z Mekánského období a někteří muslimští komentátoři (například bratranec proroka Mohameda Ali ibn Abi Talib) dokonce tvrdí, že se jedná o vůbec první verše koránu zjevené Mohamedovi.[4] Někteří komentátoři Koránu, ale tento názor nezastávají a považují za první část koránu recitovanou Mohamedem verše 1 až 5 ze súry číslo 96. Z historických pramenů se zdá, že al-Fatiha je ale první súrou Koránu recitovanou jako celek. Pozice této súry v islámské teologii je obdobná jako pozice modlitby Otčenáš u křesťanů a je součásti každé muslimské modlitby.

V úvodu súry je tzv. „basmala“ tj. verš „Ve jménu Boha Soucitného, Slitovného“. Tímto veršem muslimové začínají jakoukoliv svou činnost a mezi zachovanými rčeními proroka Mohameda je i rčení, že „Bůh nepožehná to co není zahájeno slovy Ve jménu Boha“.

Označováni Boha za „Soucitného, Slitovného“ pochází již od raných dob monoteizmu a nachází se i v biblickém starém zákoně. Například: „Hospodin! Hospodin! Bůh plný slitováni a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný“, (Exodus 34:6) a také „Vždyť Hospodin, tvůj Bůh, je Bůh milosrdný“, (Deuteronomium 4:31).

Ve verši o Bohu jako králi dne soudu se zdůrazňuje podstata konečnosti všeho stvoření a okamžiku, kdy budou všechna stvoření souzená za to jak se v pozemském životě chovala a dle toho odměněna rájem nebo peklem. V tento den dle tradice proroka Mohameda budou splaceny všechny křivdy, byť by se jednalo o ublížení mravenečkovi, jak pravil hanbalovský teolog al-Barbahari: „Věřte v odplatu (qisas) mezi všemi stvořeními v den zmrtvýchvstání: Lidi, hadi, zvířata s drápy a také mezi mravenci, až Bůh Vznešený a Blahoslavený zavede mezi ně veškerou spravedlnost, kterou sobě navzájem oplatí, lide ohně lidem ráje, lide ráje lidem ohně, lide ráje sobě navzájem a lide ohně sobě navzájem.“[5]

Obdobně prorok Mohamed řekl: „Nestane se žádnému člověku ráje, aby vešel do ráje, když musí oplatit člověku ohně, dokud mu neoplatí, třeba jen udeření. Zeptali jsme se: „Jak? Vždyť budeme stát před Bohem, Nejvyšším Blahoslaveném, bosi, neobřezáni a nazí?“  On odpověděl: „Dobrými a zlými činy.“ [6]

Prosba o vedení stezkou přímou poukazuje na nebezpečí různých falešných „odboček“ z hlavni cesty, kterou se vydá každý kdo uvěří v existenci Boha, tyto odbočky se pro nevědomého člověka opuštěného bohem mohou zdát býti pokračováním hlavni cesty a tak ho mohou přivést do záhuby.

Proto věřící člověk by po poznáni Boha neměl přestat s hledáním jeho cesty, pouze tak je totiž schopen rozpoznat jestli se vydal správným směrem nebo „odbočil“ na špatnou cestu. Byť může tento verš znít fatalisticky a bohužel mnozí věřící lidé ho pochopi špatně a stanou se odevzdanými vůči osudu, následující verše jasně ukazují, že podstatou verše není vyvolat odevzdanost osudu, ale naopak varovat věřícího před hrozbou takovéto odevzdanosti a motivovat ho k pokračováni hledáni Boží přízně i po nalezení začátku cesty k ráji – poznáni existence Boha.

Nejlépe se tomuto tématu vyjádřil prorok Ježíš, který v Tomášově evangeliu říká: „Nepřestávat se svým hledáním má ten, kdo hledá, dokud nenalezne. A až nalezne, bude otřesen a když bude otřesen, bude se divit a stane se pánem nade vším, co jest.“ [7]

Někteří teologové říkají, že verš o těch na které je Bůh dozloben a kteří bloudí se vztahuje židy a křesťany. Osobně jsem, ale přesvědčen, že verš spíše hovoří o hříšnicích a bludicích ze společenství křesťanů, židů a muslimů. Neboť Bůh v Koránu jasně říká: „Opravdu ten, kdož uvěřil v islám, a ti, kteří jsou židy, křesťany a sabijin, ti, kteří uvěřili v Boha a v den soudu a vykonávají zbožné skutky - ti obdrží odměnu u Pána svého a nemusí mít obavu a nebudou zklamáni.“[8]

Neboť cesta těch na které je Bůh rozzloben a těch kteří bloudí je cestou těch kteří Boha zavrhli a bůh zavrhl je a těch, kteří bloudi v představách o Bohu a netouží nalézt pravdu o Bohu, ale pouze ukojit svůj chtíč.

Zatímco ti první jsou hříšnici odmítající existenci Boha a dodržováni jim určených pravidel, ti druzí jsou bludici  v bludných představách o Bohu a jeho víře. Toto bloudění je chtěným námětem všech názorových proudu v rámci judaismu, křesťanství a islámu. Například křesťanský gnostický text „O původu“ světa říká: „Když archónti spatřili Adama jak se svou ženou bloudí v nevědomosti jako zvířata, velmi se zaradovali.“[9]

Všechny názorové směry, v třech monoteistických náboženstvích, se snaží dokázat svou výjimečnost a právo označovat se za vykonavatele Boží zákona tím, že druhé označuji a odsuzují jako bludaře a sebe označuji za jediné správné věřící. Z mého pohledu se jedná o vážnou chybu neboť proroci nás nevyzývali abychom pravdu vytvářeli, ale pravdu hledali. Slovy proroka Ježíše: „Blažení jsou ti, kteří se pronásledují ve svém srdci. To jsou ti, kteří opravdu poznali Otce. Blažení hladovějící, neboť vnitřek bude nasycen tím, po čem touží.“[10]

[1] V originále ar-Rahman označuje v teologii jedno z 99 jmen pro Boha. Češti komentátoři Koránu I. Hrbek a A. R. Nykl slovo přeložili jako „Milosrdného“, ale dle jiných překladatelů je blíže spíše význam Soucitný.

[2] Někteří teologové řadí „basmalu“ mezi verše Koránu a jiní ne. V této práci jsem se rozhodl postupovat dle většiny a proto verš nečíslují.

[3] V originále al-Alam – tj. všech stvořených světů lidí i démonů.

[4] Viz. Výklad súryy al-Fatiha od Mohameda Asada.

[5] Šarh-us-sunna al-Barbahárí, anglický překlad s komentářem Chálid ar-Radádí  a  Salíh aš-Šuhaimí.

[6] (Ahmad, al-Buchárí v al-Adab al-mufrad, 970. Al-Hakim a adh-Dhahabí uznali za sahíh. Šejch al-Albání popsal jako hasan)

[7] Tomášovo evangelium výrok 2, taktéž Matoušovo evangelium 7,7-11 a Lukášovo evangelium 11,9-13.

[8] Korán súra Bakara 2, verš 62.

[9] Více v knize Rukopisy z Nag Hammádí, díl 1, str. 258, 2008.

[10] Tomášovo evangelium 69, Matoušovo evangelium 5,10; Matoušovo evangelium 5,6; Lukášovo evangelium 6,21)