Byl jsem muslimským fundamentalista a jsme na to hrdý

Byl jsem muslimským fundamentalista a jsme na to hrdý
Rád bych se malou poznámkou vrátil, k sobotnímu článku v MF DNES. Myslím, že je potřeba abych opět poukázal na to, co jsem přiznal již před několika léty. Jak si mohl každý čtenář článku o mém rozhodnutí veřejně poukázat na „mubarakovské“ manýry majitele brněnské mešity přesvědčit, Alrawi nepopřel vyštváni muslimů s jiným názorem z mešity, ale pokoušel se mně urážet a očernit slovy o muslimském fundamentalismu.
Pro mě to je osobně velice směšné, neboť jsem již před několika léty přiznal že jsem takový býval a nestydím se za to. Naopak jsme na to hrdý, protože jsem díky tomu měl možnost bezprostředním kontaktem poznat co to skutečný muslimský fundamentalismus je a co „páchá“ nejen v České republice.
Chronologicky se to odehrálo takto, v roce 1998 jsem se dostal poprvé do kontaktu s Alrawím a jeho lidmi, od té doby jsem byl, jaké mladík opojený vřelými kontakty mezi muslimskými fundamentalisty nadšen pro jejich myšlenky, tito „muslimští fundamentalisté“ sice jsou Alrawím veřejně odmítáni, ale zároveň mají od něj tich souhlas působit v organizacích a centrech ovlivňovaných Alrawim a jeho lidmi. Náboženská literatura, přednášky a páteční kázáni dostupná veřejnosti tyto moje informace jen potvrzují.
V roce 2002 jsem na několik týdnu navštívil, v rámci náboženské poutě hadž, Saudskou Arábii a poprvé jsem byl v reálu konfrontován se skutečnou podobou islámského fundamentalismu. Od té doby jsem stále více pochyboval o pravdivosti islámského fundamentalismu. Tehdy jsem ještě nedokázal úplně vzdát se své představy islámu a orientoval jsem se od islamistického fundamentalismu propagovaného Alrawim k islámskému fundamentalismu propagovaného jako islámský fundamentalismus saúdskoarabskou vládou.
V roce 2004 byl islámský fundamentalismus definitivně v mých očích zpochybněn, když jsem se v brněnské mešitě marně snažil zpochybnit Vladimíru Sáňkovi, Munibovi Alrawimu a jeho švagrovi Džalalu Atasimu jejich pojetí islámu, dovolujícího vraždění izraelských dětí a civilistů jako v souladu s džihádem. Když jsme viděl, že tito lidé neakceptují verše z koránu a hadithy a trvají na fatwě (náboženský edikt) Jusufa Qaradawiho a dalších islamistů, pochopil jsem nesmyslnost tohoto islámského směru.
Toto rozhodnutí také vedlo Alrawiho k tomu, že mezi zhruba deset osob zapsanými jako zakládající členové muslimské obce v Brně zapsal svého kamaráda Libora Matouše a Lukáše Větrovce, který od něj dostal souhlas s tím vyučovat islámskou víru v mešitě a hlásat, že islám je neslučitelný s demokracii a evropskou liberální společností.
Od roku 2005 jsem kritiku muslimského fundamentalismu uveřejňoval postupně v mediích a vystupoval stále otevřeněji proti tomuto směru na veřejnosti. Napsal jsem třeba dopis do Lidových novin kritizující oslavováni sebevražedných atentátníku v Islámské nadaci v Praze v souvislosti s pořadem „Infiltrace – já muslim“ apod.
To, že Alrawi místo prokázáni, že nemám pravdu vyrukoval s útoky na mou osobu mně nepřekvapuje, je to je ho oblíbený styl, místo logických argumentů snažit s člověka očernit. I mně naznačoval, že pokud budu veřejně kritizovat nemorálnosti a nezákonnosti kryté islámem, tak mně tímto bude špinit a nejen tím.
Blogeři píšící v diskuzi o tom, že je potřeba vystěhovat muslimy z Evropy by si měli uvědomit, že to by vedlo k návratu k fašizmu a etnickým čistkám. Rád bych parafrázoval Romana Jocha a Davida Macka: „islám je a bude součásti Evropy, ale je otázkou pouze jaký?“

Pro mě to je osobně velice směšné, neboť jsem již před několika léty přiznal že jsem takový býval a nestydím se za to. Naopak jsme na to hrdý, protože jsem díky tomu měl možnost bezprostředním kontaktem poznat co to skutečný muslimský fundamentalismus je a co „páchá“ nejen v České republice.

Chronologicky se to odehrálo takto, v roce 1998 jsem se dostal poprvé do kontaktu s Alrawím a jeho lidmi, od té doby jsem byl, jaké mladík opojený vřelými kontakty mezi muslimskými fundamentalisty nadšen pro jejich myšlenky, tito „muslimští fundamentalisté“ sice jsou Alrawím veřejně odmítáni, ale zároveň mají od něj tich souhlas působit v organizacích a centrech ovlivňovaných Alrawim a jeho lidmi. Náboženská literatura, přednášky a páteční kázáni dostupná veřejnosti tyto moje informace jen potvrzují.

V roce 2002 jsem na několik týdnu navštívil, v rámci náboženské poutě hadž, Saudskou Arábii a poprvé jsem byl v reálu konfrontován se skutečnou podobou islámského fundamentalismu. Od té doby jsem stále více pochyboval o pravdivosti islámského fundamentalismu. Tehdy jsem ještě nedokázal úplně vzdát se své představy islámu a orientoval jsem se od islamistického fundamentalismu propagovaného Alrawim k islámskému fundamentalismu propagovaného jako islámský fundamentalismus saúdskoarabskou vládou.

V roce 2004 byl islámský fundamentalismus definitivně v mých očích zpochybněn, když jsem se v brněnské mešitě marně snažil zpochybnit Vladimíru Sáňkovi, Munibovi Alrawimu a jeho švagrovi Džalalu Atasimu jejich pojetí islámu, dovolujícího vraždění izraelských dětí a civilistů jako v souladu s džihádem. Když jsme viděl, že tito lidé neakceptují verše z koránu a hadithy a trvají na fatwě (náboženský edikt) Jusufa Qaradawiho a dalších islamistů, pochopil jsem nesmyslnost tohoto islámského směru.

Toto rozhodnutí také vedlo Alrawiho k tomu, že mezi zhruba deset osob zapsanými jako zakládající členové muslimské obce v Brně zapsal svého kamaráda Libora Matouše a Lukáše Větrovce, který od něj dostal souhlas s tím vyučovat islámskou víru v mešitě a hlásat, že islám je neslučitelný s demokracii a evropskou liberální společností.

Od roku 2005 jsem kritiku muslimského fundamentalismu uveřejňoval postupně v mediích a vystupoval stále otevřeněji proti tomuto směru na veřejnosti. Napsal jsem třeba dopis do Lidových novin kritizující oslavováni sebevražedných atentátníku v Islámské nadaci v Praze v souvislosti s pořadem „Infiltrace – já muslim“ apod.

To, že Alrawi místo prokázáni, že nemám pravdu vyrukoval s útoky na mou osobu mně nepřekvapuje, je to je ho oblíbený styl, místo logických argumentů snažit s člověka očernit. I mně naznačoval, že pokud budu veřejně kritizovat nemorálnosti a nezákonnosti kryté islámem, tak mně tímto bude špinit a nejen tím.

Blogeři píšící v diskuzi o tom, že je potřeba vystěhovat muslimy z Evropy by si měli uvědomit, že to by vedlo k návratu k fašizmu a etnickým čistkám. Rád bych parafrázoval Romana Jocha a Davida Macka: „islám je a bude součásti Evropy, ale je otázkou pouze jaký?“