Výsledek ideologie katolických modernistů - islamizaci Evropy a katolické církve

Bude „vykastrovaná“ katolická církev schopná opět obstát při záchraně evropské civilizace? Obávám se, že možná nebude. Díky desítky roků trvajícímu tlaku liberálu je dnes totiž katolická církev jako celek soli bez chuti.

A co řekl Ježíš Kristus, že se dělá se solí bez chuti?

Než odpovím na to, co řekl Ježíš Kristus o soli bez chuti, tak si dovolím malou exkurzi do minulosti. Když dosáhl multikulturalismus v Římské říši svého vrcholu, tak zákonitě pak ovoce multikulturalismu vedlo v následujících desetiletích k pádu římské říše. 

Multikulturní Římská říše s dekadentní kulturou a sebevražednou společenskou morálkou postupně upadala a Římané vymírali, až zůstali jediní Římané – křesťané. Ano, pád této říše nenastal během pár dnů, ale byl výsledkem dlouhodobého procesu. Kdy křesťané, prý jich bylo v říši na počátku tohoto úpadku maximálně kolem 10%, byli jediní, kteří se starali o budoucnost svých dětí a předávali svou křesťanskou myšlenku svým potomkům.

Naopak nekřesťanští Římané žili jen pro přítomnost a pro požitky. Britský historik Edward Gibbon již v 18 století při popisu úpadku Římské říše vlastně popsal to, v čem dnes žijeme v České republice. Zde jen malá ukázka jeho popisu příčin úpadku Římské říše:
1.      Lidé pilně pracující jsou zesměšňováni a jako vzor se staví prázdní pokrytci, populisté, pochybní umělci a takzvané celebrity.
2.      Daňové zatížení obyvatelstva stále roste a stát přerozděluje neúměrně vysoké částky. Lidé se nebojí nepracovat, protože stát se o ně vždy nějak postará.
3.   Početí a výchova dětí je vnímáno jako obtěžující a dětí se rodí stále méně.
4.   Staletími předků prověřené hodnoty - jako je čest, smysl pro povinnost, zodpovědnost, nadšení pro práci, pro dobročinnost, zápal pro věci veřejné, jsou vysmívány a zesměšňovány.
5.   Do země přichází velké množství cizinců.
Zdroj tvrzení a ostatní popis znaku úpadku v článku zde.

Úpadek Říma trval několik generací a byl postupný. Křesťané postupně tvořili větší a větší procento populace, hlavně díky vymírání nekřesťanů, až nakonec byla říše plně v jejich rukou. Křesťané, tehdy stále ještě vedení jedinou velkou církvi, ke které se dnešní katolická hlásí jako její následnice, byli postupně vystavení různým zkouškám.

Například vpádu barbarů do Římské říše. Tehdejší katolická církev ovšem dokázala pružně reagovat a provedla evangelizaci barbarů. Která byla nenásilná a k násilí se uchýlili až křesťanizování barbarští panovníci v rámci snahy konsolidovat svou moc.  

Tak nebo tak je důležitým faktem, že dědictví řecké a římské civilizace nám zachovala církev, jak ta na území bývalé západořímské říše, tak i ta na území Byzantské říše. Důležitou podmínkou přežití byla tedy evangelizace, kterou s vervou mezi pohany prováděli hlavně mniši a církev tak naplnila Ježíšův příkaz:

„A Ježíš přistoupil, mluvil k nim a řekl: „Byla mi dána všechna autorita v nebi a na zemi. Jděte proto a čiňte učedníky z lidí všech národů, křtěte je ve jménu Otce a Syna a svatého ducha a vyučujte je, aby zachovávali všechno, co jsem vám přikázal. A pohleďte, já jsem s vámi po všechny dny až do závěru systému věcí.“ Evangelium podle Matouše 28, 18-20

Jenže dnešní katolická církev je svázána tu více tu méně otevřeněji naukou modernistů, kteří hlásají, že křesťanství není jedinou pravou vírou a že stejně hodnotnou vírou je islám či dokonce i jiná pohanská náboženství. 

Touto nemocí morálního relativismu a modernismu trpí ovšem i mnohé protestanské či pravoslavní církve, ale já jako katolík zaujímám kritiku jen vůči své církvi, u jiných je to povinnosti jejich věřících.

V katolické církvi se tento duch relativismu šíři hlavně díky lidem jako je Hans Küng či profesor Tomáš Halík. Küng je v tomto směru mnohem otevřenější a upřímnější než pan profesor Halík, ale výsledek myšlenek a výkladu jejich názoru je úplně stejný: křesťané by neměli vést evangelizaci muslimů, ale jen vést mezináboženský dialog. Oba pánové svým celoživotním dílem vlastně říkají, že „islám je jen jiná cesta k Ježíšovu Bohu“. A to je právě onen morální relativismus, který zbavuje katolickou sůl její chuti.

A zde se dostáváme zpět k otázce, co řekl Ježíš o soli, která pozbyde chuti?
Ježíš řekl: „Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.“ Matouš 5:13.

Ano, a tak po nás šlapou. Šlapou po nás miliony imigrantů – muslimů, kterým jsme jako sůl bez chuti k smíchu a pro legraci. Evangelizace muslimů-pohanu byla v  katolické církvi nahrazena vedením mezináboženského dialogu. Pokud se nějaký katolík, jedno či laik nebo kněz, rozhodne vést evangelizaci muslimů, pak si uvnitř své církve mnohdy připadá spíše jako disident než jako naplňovatel Ježišova příkazu.

Z osobní zkušenosti vím, že je uvnitř katolické církve silná opozice vůči morálnímu relativismu profesora Halíka i Künga. Přibývá kněží i laiku, kteří si uvědomují selháni mezináboženského dialogu a ztrátu chutě soli. Snaží se navrátit zpět k učení o nutnosti vést evangelizaci, aleje otázkou jestli se těmto skutečným Ježíšovým učedníkům podaří zvrátit neblahý trend morálního relativismu v katolické církvi.

A tak zatím největší díl práce na evangelizaci muslimů a muslimských imigrantů nesou křesťanské sbory vzniklé v rámci letničního hnutí. Které organizují nejen pomoc s evangelizaci v muslimských zemích, ale i mezi muslimskými imigranty a vydávají i vzdělávací literaturu pro české křesťany o tom jak evangelizovat muslimy a jaké jsou rozdíly mezi islámem a křesťanstvím.

A není nakonec pro nás katolíky největší „ostudou“ to, že katolíci se o rozdílech mezi islámem a křesťanstvím, o tom co je islám a jak vznikl a proč je křesťanství lepší než islám, dovídají od příslušníků jiné církve? 

Ano, jsem ke své církvi kritický, ale je třeba být kritický a poukázat na teologické a duchovní omyly katolického modernistického směru reprezentovaného Küngem i profesorem Halíkem dříve, než se jim „podaří“ islamizovat nejen Evropu, ale i katolickou církev.

Parodie na zamilovanost profesora Tomáše Halíka do islámu