Mimo církev křesťanu či muslimů není spásy?

Jedním ze základu křesťanského katolického dogmatu je „Extra Ecclesiam nulla salus“ (Mimo církev není spásy, Cyprian, Epistola 73,21). V názoru, že mimo organizovanou církev není spásy se katolická ortodoxie shoduje s ortodoxii islámu.

I podle muslimské ortodoxie nelze dosáhnout spásy jinak než podřízením se skupině věřících a jejich vůdci. Úpadek muslimského světa postupně vedl k úpadku morálky muslimských duchovních. Zatímco prorok Mohammed odsoudil jakékoliv církevní zřízení a varoval muslimy v tom, aby nešli cestou židů a křesťanů a nevytvořili si svou církev, která by se postupem doby stala placenou třídou „jediných“ vykladačů Božího poselství,  postupem doby k vytvořeni muslimské církve došlo.

Stvoření placených funkcí za duchovní služby, ale nebylo tím nejhorším činem (byť takovéto chováni prorok Muhammad odsoudil slovy „Prorok David jedl z práce vlastních rukou“). Tím nejhorším činem se stalo chvíle, kdy placeni učenci a duchovní podlehli nátlaku bezbožných vládců a tyranů muslimské říše a výměnou za obživu začali ospravedlňovat tyranii (někteří zašli tak daleko, že se nebáli ani falšovat výroky proroka Muhammada a vydávat je za správné).

Kvůli tomuto ospravedlnění tyranie rozpracovali koncept muslimské obce (džemáa), a poslušnosti k tyranovi a uzurpátorovi. Podle této koncepce existuje spása muslima pouze skrze členství v džemáa a tím pádem v poslušnosti tyranovi a zlu. Podle muslimské ortodoxie kdokoliv odvrhne absolutní poslušnost k džemáa a odporuje tyranovi odvrhl podle jejich názoru islám a stal se nevěřícím (doslovně umírá ve stavu džahilija – neislámského období – Jeden z údajných výroku Mohameda použitých k odsouzení, těch kdož se odmítnou absolutní poslušnost společenství: „Kdo zemře oddělen od společenství muslimů, zemřel smrtí doby nevědomosti.“).

Úplně tak pominuli verše koránu a výroky proroka hovořící jednak o faktu, že k spáse není potřebná džemáa, ale zároveň informující věřící, že jestli je v zájmu zachováni jejich víry opuštěni muslimské společnosti (kvůli útlaku tyranů), mají tak učinit (Například Mohamedův výrok o době, kdy je lepší odejít od lidí do hor a věnovat se uctíváni Boha a pastevectví ovcí nebo výrok o nutnosti odporovat zlu a povinnosti říkat pravdu i za cenu ztráty života a majetku nebo výrok o tom, že největším stupněm úsilí na cestě Boží je spravedlivé slovo tyranovi.

Příkladem je postup vnuka proroka Mohameda. Prorokův vnuk al-Husejn se rozhodl postavit se do čela obránců tradice Proroka a vedl odboj proti tyranům, byl zabit a stoupenci neodporováni zlu označili jeho chováni za špatné a omyl. Kdežto jeho bratra, který se rozhodl poddat tyranii označili za správné rozhodnuti dle příkazu a vůle Boha. A tak si přisvojili říci co Bůh chce a co nechce a překroutili příkaz odporovat zlu a vydali se cestou přizpůsobováni náboženství potřebám zla. A hlavně díky příklonu části muslimské obce k politice neodporováni zlu došlo k vytvořeni zárodku konfliktu, který vedl až k rozštěpní muslimů na sunnity a šíty.  

Je až neuvěřitelné, jak dokázali církevní otcové křesťanského světa nalézt shodu s „církevními“ otci světa muslimů v otázce jak spoutat řadové vyříci dogmatem a strachem z věčného zatracení.

Asi semnou nebudou mnozí ortodoxní křesťané a muslimové souhlasit, ale snad přijmou tento text jako námět k zamyšlení a diskuzi na téma spásy člověka.