Příklad křesťanského neomarxisty aneb jaký mají mít křesťané postoj k islámu?

Docent Pavel Hošek z Husitské teologické fakulty UKvP je nádherným příkladem spojení dvou protimluvů - marxismu a křesťanství. Doplňuje tak nádherně řadu jiných křesťanských neomarxistů a jeho poslední kniha je toho důkazem.

doc. Pavel Hošek, Th. D. je dlouholetým zastáncem mezináboženského dialogu s muslimy, proto se účastní setkání s kontroverzními islámskými aktivisty, jako je Vladimír Sáňka souzený za šíření islámského extremismu. Jeho poslední v celku malá publikace se věnuje právě tomu, jaký mají mít křesťané postoj k islámu a jmenuje se Islám jako výzva pro křesťany.

V anotaci ke knize se můžeme dočíst, že klade otázku "co je adekvátní křesťanskou reakcí na "islámskou výzvu" současnosti?" Kniha ovšem také prezentuje svého autora, jako zastánce střední cesty, což je příklad správné křesťanské cesty a její autor vlastně konstatuje, že jeho slova jsou stejná slova, která by k problému islámu řekl Ježíš.

Knihu jsem si koupil již v prosinci 2016 a nechtěl jsem původně ji komentovat dříve, než se k ní vyjádří někdo povolanější, ale doposud jsme nalezl pouze jedinou recenzi od bratra Dana Drápala (recenze zde), která je zdařilá, ale z logiky věci neobsahuje popsání celého problému výkladu křesťanství slovy docenta Hoška. Byť jsme se ptal i několika mých známých katolických přátel, jestli by nechtěli reagovat na tuto knihu, tak buď mi řekli, že na to nemají čas nebo mi rovnou řekli, že na výplody představitele Husitské teologické fakulty nebudou reagovat, protože tam již ani nevěří v pána Boha a křesťanství je pro ně pouze kulturně-gnostický fenomén.

Proto jsem se rozhodl napsat tuto krátkou rekci, která rozhodně není teologickým pojednáním o výkladu křesťanství dle Pavla Hoška, ale spíše laickým zamyšlením nad jeho myšlenkami a pojetím křesťanství a Hoškovou sebeprezentací jako střední cesty. V situaci, kdy Hošek mnohdy neodpovídá jednoznačně, ale zastřeně a tak, aby se jeho slova dala interpretovat různě, což už samo o sobě mi nepřijde moc v souladu s evangeliem, jsem si všiml těchto zásadních problémových části jeho knihy:

Plně se shoduji s postřehem Dana Drápala, který v Hoškových myšlenkách nachází křesťanskou obdobu morálního relativismu a pojetí mnoha pravd. Tedy konceptu, že neexistuje jedná pravda. Hošek kupříkladu píše:

„Možná jsou to křesťané, kdo by měl mít odvahu k troše zdravého podezření vůči přece jen příliš zjednodušujícímu konstatování, že my jsme prostě dobří a oni (tedy všichni muslimové) jsou prostě zlí“ (str. 11).  

Hošek se snaží podsouvat čtenářům, že odmítnout islám a jeho nároky na pravdu vlastně znamená odmítat muslimy a být k ním nenávistný. Což je blbost. Dan Drápal správně Hoškoví odpovídá, že "bludům mohou uvěřit i lidé dobří."

Ovšem Hošek v duchu morálního relativismu, s kterým tak operuje dnešní neomarxismus a multikulturalismus, hovoří o tom, že by křesťané neměli trpět "iluzí morální nadřazenosti" křesťanství nad islámem.

Dále jsem si v jeho textu všiml toho, že vůči postavě Ježíše zaujímá podobný postoj, jako muslimové vůči postavě Mohameda a zpochybňuje zde apoštolskou posloupnost a učení apoštolské tradice, která je dle Hoška v rozporu s údajným Ježíšem.Píši s údajným Ježíšem, protože Hoškova interpretace učení Ježíše má v podstatě blíže k marxismu než k evangeliu. Víme, že marxisté, komunisté a další neviděli nic špatného na tom obětovat životy jiných pro dobrou věc a pro zájem vyššího principu.

Stejně tak i obsah Hoškovy knihy vyznívá jako volání po tom neklást odpor přesunu muslimských uprchlíků do Evropy, neodporovat šíření islámu v Evropě nebo nekritizovat islám a to i za cenu rizika, že přijdou muslimové, kteří nás budou vraždit a budou se snažit naši společnost ovládnout.

Myslím si, že zde je zásadní rozdíl mezi Hoškem a Ježíšem. Ježíš nás neučí obětovat životy jiných ve jménu vyšší pravdy, ale učí nás samé vůči sobě nebát se konat dobro a činy vyšší pravdy i za cenu naši smrti, ale ve vztahu k druhým nemáme právo obětovat je ve jménu něčeho. Proto křesťané pozvedli a pozvedávají zbraň, když jsou životy jejich blízkých napadeny a brání je. Stalo se tomu tak při komunistickém teroru ve Španělsku, Mexiku, Rusku a nebo dnes v boji proti islámskému terorismu v Iráku a Sýrií.

 Hoškovy tvrzení mi připadnou jako hrubá urážka křesťanů v Sýrií či Iráku, kteří se zbraní v ruce bráni své bližní, ale plně mi zapadají do radikálního, až šíleného, pacifismu křesťanských neomaxistů. Jenže křesťané žijící zde v Evropě mají povinnosti i vůči svým bližním zde v Evropě a podporovat příchod muslimských imigrantů/uprchlíků do Evropy a nepřímo i šíření islámu zde vlastně znamená tolerovat šíření zla.

Ovšem to je další problém Hoška a jeho pojetí křesťanství. protože Hošek ve své knize odsuzuje, byť opatrně a nepřímo, ty křesťany jenž vidí za vznikem a působením islámu zlo nebo síly ďábla. Ateistům to může znít směšně, ale křesťanský čtenář mého textu jistě již chápe kam může mířit Hoškuv projev. Hošek dlouhodobě patří k platformě skupinky křesťanů, kterou reprezentuje i například katolický kněz Halík, která prosazuje postoj k islámu, jako by islám byl jen jiná cesta k Bohu.

A v tom vidím i zásadní nedostatek celé Hoškovy knihy o tom, jak se mají křesťané chovat k islámu, protože ani jednou, opakuji ani jednou, Hošek nezmínil evangelizaci! Naopak z jeho místy až nepřátelského postoje k bývalým muslimům a kritikům islámu se zdá, že evangelizaci spíše považuje za nepřijatelné chování vůči muslimům tedy vlastně islámu.

Přitom evangelizace a ukázání zlých části islámu a neslučitelnosti islámu s evropskou civilizaci (bez reformy) je nejlepší způsob jak pomoci muslimům zbavit se bludu, zla a dostat šanci žít normálně v naší společnosti.

Hoškovy projevy jsou klasickými projevy křesťanského neomarxisty, což je takový marxismu 2.0 pro 21. století. Co to je vlastně neomarxismus a proč může být i křesťan neomarxistou jsem podrobně rozebíral v rozhovoru s autorem knihy o nemarxismu zde.