O návratu marnotratného syna, nebo-li o návratu z islámu

V Novém zákoně nacházíme Ježíšovo podobenství, které může být pro mnohé lidi pobuřující a i je může rozlobit, ale neznám lepšího podobenství vyjadřující Ježíšovu lásku k lidem. Naopak má osobní zkušenost mně vede k přesvědčení, že toto Ježíšovo podobenství by mělo být základním kamenem pastorace a evangelizace a bez jeho naplnění není víra dokonalá.

O návratu marnotratného syna, nebo-li o návratu z islámu
V Novém zákoně nacházíme Ježíšovo podobenství, které může být pro mnohé lidi pobuřující a i je může dozlobit, ale neznám lepšího podobenství vyjadřující Ježíšovu lásku k lidem. Naopak má osobní zkušenost mně vede k přesvědčení, že toto Ježíšovo podobenství by mělo být základním kamenem pastorace a evangelizace a bez jeho naplnění není víra dokonalá.
K tomuto Ježíšovu podobenství a jeho významu mně přivedl rozhovor s jedním učitelem, kterého znám a který četl některé mé texty zde. Jak mi řekl je odpůrcem křesťanské církve a má pozitivní vztah k islámu, byť muslimem není a líbí se mu více judaismus. V rozhovoru v němž komentoval můj manifest víry, a také mé pravopisné chyby díky mé dyslexii a dysgrafii, mi řekl také myšlenku: „Stejně tím veřejným vzdáním islámu ničeho nedosáhneš, muslimové tě budou nenávidět a křesťané tebou budou pohrdat a budeš pro ně vždy jen ten co byl s muslimy.
Byť jsem mu v rozhovoru vysvětlil podrobnosti celé mé anabáze s islámem a také to, že jsem již dávno byl v rozporu s teologii nenávisti koránu, jeho slova o možném postoji některých křesťanů mně přivedla k hlubšímu nedělnímu zamyšlení: Je takovýto postoj správný?
Jistě z křesťanského hlediska není. Hovořil jsem o tom s několika duchovními již dávno před touto událostí a oni sami řekli, že sice tak mohou někteří křesťané reagovat, ale jejich reakce je v rozporu s Evangeliem. Jak se vlastně k takovým postojům staví Ježíš?
V Lukášově evangeliu nalezneme Ježíšovo podobenství o marnotratném synovi. Zde je jeho citace z ekumenického překladu Bible:
„Pravím vám, právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání.“ Řekl také: „Jeden člověk měl dva syny. Ten mladší řekl otci: ‚Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.‘ On jim rozdělil své jmění. Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel. A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře. A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával. Tu šel do sebe a řekl: ‚Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem! Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.‘ I vstal a šel k svému otci. Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem. ‘Ale otec rozkázal svým služebníkům: ‚Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘ A začali se veselit.“
Ano, tak otec z tohoto podobenství reagoval na návrat hříšného syna, který si uvědomil svou chybu. Klidně otce z tohoto podobenství můžeme připodobnit k Bohu a jeho reakci na návrat hříšníka k němu. Jak ale reagoval druhý s bratrů? Lukáš píše:
„Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat.On mu odpověděl: ‚Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.‘ I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu. Ale on mu odpověděl: ‚Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.‘ On mu řekl: ‚Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.“
Když čtu tuto pasáž nemohu si nevzpomenout na „namyšlenost“ a přezíravost některých křesťanů k hříšníkům. Někteří z nás křesťanů recitují apoštolské vyznáni víry, ale chovají se jako by si neuvědomovali co v něm říkají. Uvažuji obdobně jako otcův syn, který byl vždy v domu svého otce, vykonával jeho příkazy a nikdy fyzicky nešel proti němu. Můžeme to připodobnit k farizejům a těm věřícím, kteří ve svých očích ctí celý svůj život zákon. I oni se mohou divit a hlásat, že ti hříšnici a bloudící jenž se navrátili k Bohu jsou stále méněcenní než oni.
Jenže nic není větším omylem a překážkou v naplnění Ježíšova příkazu lásky. Otec z podobenství to říká jasně: „Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.“ Hříšnici a bloudící jenž se navracejí k Bohu jsou pro Boha stejně cení jako ti kdož víru v něj praktikují celý život. A Bůh se nad jejich návratem plesá radostí nebo´t poznali cestu smrti a navrátili se na cestu života.
Obdobně i v dalších částech bible čteme o tom jak někteří z křesťanů zaujímali nepřátelsky postoj vůči svatému Pavlovi po jeho obracení, neboť jim bylo proti myslí, že by se mohl n+kdo jako byl on před poznáním Ježíše, stát křesťanem. A byl to právě svatý Barnabáš kdo věren Ježíšovu učení svatého Pavla vzal mezi křesťany a uvedl jej do církve.
Můj známy učitel jistě má pravdu, že výše uvedené poznáni může být některým křesťanům nepochopitelné a mohou reagovat nepřátelsky nebo negativně na mně a další ztracené syny navracející se k otci, ale nemohu se na takový jejich postoj zlobit, ale naopak po vzoru Ježíše a svatého Pavla jim laskavým přístupem ukázat cestu páně.
Obdobně doporučuji i svým křesťanským bratrům a sestrám, aby se více zamyslel nad tímto mým přemyšlením a pouvažovali jestli právě takový přezíravý postoj některých křesťanů nečiní velké překážky v pastoraci a evangelizaci? Vždyť křesťanstvo, církev je mystickým tělem kristovým. Když se některá z jeho části vydá na špatnou cestu a poté si svůj omyl uvědomí a navrátí se, je opět plnou součásti Kristova společenství ne jen méněcenným křesťanem.
Právě v tomto bodě bychom se měli z příběhu o marnotratném synovi poučit a pokud ve svém životě, myšlení či pastoraci nalezneme chyby Ježíšem zmiňované a kritizované měli bychom je napravit a taktéž svůj vztah k naším bratrům a sestrám. Měli bychom je vítat zpět v náruči církve a Krista, tak jako vítá otec návrat marnotratného syna. Vždyť to je projev lásky k bližnímu svému.
Apoštol Jan píše ve svém prvním listě:
„Nepíšu vám, moji milí, nové přikázání, ale přikázání staré, které jste měli od počátku; staré přikázání je to slovo, které jste slyšeli. A přece vám píšu přikázání nové – vždyť se stalo skutečností v něm i ve vás, že tma ustupuje a pravé světlo již svítí. Kdo říká, že je v světle, a přitom nenávidí svého bratra, je dosud ve tmě. Kdo miluje svého bratra, zůstává ve světle a není nikomu kamenem úrazu.Kdo nenávidí svého bratra, je ve tmě a ve tmě chodí; neví, kam jde, neboť tma mu oslepila oči. Píšu vám, děti, že jsou vám odpuštěny hříchy pro jeho jméno.“

K tomuto Ježíšovu podobenství a jeho významu mně přivedl rozhovor s jedním učitelem, kterého znám a který četl některé mé texty zde. Jak mi řekl je odpůrcem křesťanské církve a má pozitivní vztah k islámu, byť muslimem není a líbí se mu více judaismus. V rozhovoru v němž komentoval můj manifest víry, a také mé pravopisné chyby díky mé dyslexii a dysgrafii, mi řekl také myšlenku: „Stejně tím veřejným vzdáním islámu ničeho nedosáhneš, muslimové tě budou nenávidět a křesťané tebou budou pohrdat a budeš pro ně vždy jen ten co byl s muslimy.

Byť jsem mu v rozhovoru vysvětlil podrobnosti celé mé anabáze s islámem a také to, že jsem již dávno byl v rozporu s teologii nenávisti koránu, jeho slova o možném postoji některých křesťanů mně přivedla k hlubšímu nedělnímu zamyšlení: Je takovýto postoj správný?

Jistě z křesťanského hlediska není. Hovořil jsem o tom s několika duchovními již dávno před touto událostí a oni sami řekli, že sice tak mohou někteří křesťané reagovat, ale jejich reakce je v rozporu s Evangeliem. Jak se vlastně k takovým postojům staví Ježíš?

V Lukášově evangeliu nalezneme Ježíšovo podobenství o marnotratném synovi. Zde je jeho citace z ekumenického překladu Bible:

„Pravím vám, právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání.“ Řekl také: „Jeden člověk měl dva syny. Ten mladší řekl otci: ‚Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.‘ On jim rozdělil své jmění. Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel. A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře. A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával. Tu šel do sebe a řekl: ‚Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem! Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.‘ I vstal a šel k svému otci. Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem. ‘Ale otec rozkázal svým služebníkům: ‚Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘ A začali se veselit.“

Ano, tak otec z tohoto podobenství reagoval na návrat hříšného syna, který si uvědomil svou chybu. Klidně otce z tohoto podobenství můžeme připodobnit k Bohu a jeho reakci na návrat hříšníka k němu. Jak ale reagoval druhý z bratrů? Lukáš píše:

„Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat.On mu odpověděl: ‚Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.‘ I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu. Ale on mu odpověděl: ‚Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.‘ On mu řekl: ‚Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.“

Když čtu tuto pasáž nemohu si nevzpomenout na „namyšlenost“ a přezíravost některých křesťanů k hříšníkům. Někteří z nás křesťanů recitují apoštolské vyznáni víry, ale chovají se jako by si neuvědomovali co v něm říkají. Uvažuji obdobně jako otcův syn, který byl vždy v domu svého otce, vykonával jeho příkazy a nikdy fyzicky nešel proti němu. Můžeme to připodobnit k farizejům a těm věřícím, kteří ve svých očích ctí celý svůj život zákon. I oni se mohou divit a hlásat, že ti hříšnici a bloudící jenž se navrátili k Bohu jsou stále méněcenní než oni.

Jenže nic není větším omylem a překážkou v naplnění Ježíšova příkazu lásky. Otec z podobenství to říká jasně: „Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.“ Hříšnici a bloudící jenž se navracejí k Bohu jsou pro Boha stejně cení jako ti kdož víru v něj praktikují celý život. A Bůh se nad jejich návratem plesá radostí neboť poznali cestu smrti a navrátili se na cestu života.

Obdobně i v dalších částech bible čteme o tom jak někteří z křesťanů zaujímali nepřátelsky postoj vůči svatému Pavlovi po jeho obracení, neboť jim bylo proti myslí, že by se mohl n+kdo jako byl on před poznáním Ježíše, stát křesťanem. A byl to právě svatý Barnabáš kdo věren Ježíšovu učení svatého Pavla vzal mezi křesťany a uvedl jej do církve.

Můj známy učitel jistě má pravdu, že výše uvedené poznáni může být některým křesťanům nepochopitelné a mohou reagovat nepřátelsky nebo negativně na mně a další ztracené syny navracející se k otci, ale nemohu se na takový jejich postoj zlobit, ale naopak po vzoru Ježíše a svatého Pavla jim laskavým přístupem ukázat cestu páně.

Obdobně doporučuji i svým křesťanským bratrům a sestrám, aby se více zamyslel nad tímto mým přemyšlením a pouvažovali jestli právě takový přezíravý postoj některých křesťanů nečiní velké překážky v pastoraci a evangelizaci? Vždyť křesťanstvo, církev je mystickým tělem Kristovým. Když se některá z jeho části vydá na špatnou cestu a poté si svůj omyl uvědomí a navrátí se, je opět plnou součásti Kristova společenství ne jen méněcenným křesťanem.

Právě v tomto bodě bychom se měli z příběhu o marnotratném synovi poučit a pokud ve svém životě, myšlení či pastoraci nalezneme chyby, Ježíšem zmiňované a kritizované, měli bychom je napravit a taktéž svůj vztah k naším bratrům a sestrám. Měli bychom je vítat zpět v náruči církve a Krista, tak jako vítá otec návrat marnotratného syna. Vždyť to je projev lásky k bližnímu svému.

Apoštol Jan píše ve svém prvním listě:

„Nepíšu vám, moji milí, nové přikázání, ale přikázání staré, které jste měli od počátku; staré přikázání je to slovo, které jste slyšeli. A přece vám píšu přikázání nové – vždyť se stalo skutečností v něm i ve vás, že tma ustupuje a pravé světlo již svítí. Kdo říká, že je v světle, a přitom nenávidí svého bratra, je dosud ve tmě. Kdo miluje svého bratra, zůstává ve světle a není nikomu kamenem úrazu.Kdo nenávidí svého bratra, je ve tmě a ve tmě chodí; neví, kam jde, neboť tma mu oslepila oči. Píšu vám, děti, že jsou vám odpuštěny hříchy pro jeho jméno.“