Ibn Tufajl inspirace pro racionalisty a osvicenství

Ibn Tufajl inspirace pro racionalisty a osvicenství
V Českém jazyce vyšla po několika desetiletích kniha „Živý, syn bdícího“ obsahující zásadní myšlenkové dílo předního andaluského filozofa Abú Bakr Ibn Tufajl. Námět díla není v orientě neznámy, ale jeho zpracováni Ibn Tufajlem se stalo v Evropě nejznámějším. Toto dílo obsahem své myšlenky i po staletích vyvolává nenávist všech dogmatických stoupenců ortodoxního islámu.
Základní podstatou díla je myšlenka o tom, že člověk ponechány svému přirozenému vývoji bez jakýchkoliv lidských vlivů se musí zákonitě vyvíjet do podoby mu určené stvořitelem. Takovýto člověk by tedy měl dosáhnout stejné úrovně, jakou po svých věřících požadují organizovaná náboženství. Z logiky věci se tak nastiňuje přirozený vývoj člověka, který by přece měl být podoben tomu co je obsaženo v posvátných knihách monoteistických náboženství.
Ibn Tufajl zde nejspíše vychází z tvrzení ortodoxního islámu, že Mohamed měl říci:
„Každé dítě se rodí ve stavu Fitrah, ale jeho rodiče z něho udělají žida nebo křesťana. Je to jako když zvířata rodí normální potomstvo.“
A v slovech připisovaných Bohu: „Stvořil jsem Své služebníky v pravém náboženství, ale ďáblové způsobili, že zbloudili.“
Jistě, Ibn Tufajl nemohl ve své době otevřeně říci, že ortodoxní pojetí islámů je v rozporu s rozumem a říci, že rozum je tím co má vést k stvořiteli, aniž by neriskoval obvinění z odpadlictví a v nejlepším případě věznění nebo v horším i smrt. Jak se stalo například Ibn Rušdovi, kterého nechali „ochránci“ pravé víry uvěznit a jeho spisy spálit, nebo al Halladžoví, kterého nechali „jediní správní věřící“ popravot.
Ibn Tufajl tedy, po vzorů jiných kritiků fanatismu, skryl své poselství do tohoto příběhu. Cely příběh vrcholí situaci kdy člověk vyrostlý v přirozeném stavu se setkává s lidmi jistého organizovaného náboženství (islámu), kteří ale nemají pochopeni pro jeho přirozený stav a začínají se proti němu bouřit jako proti nepříteli Boha. Přirozený člověk tak odchází od lidského společenství znechucen nad jeho projevy.
Ibn Tufajl dožil svůj život relativně v poklidu a vděčí tomu hlavně muslimskému vládci Abú Jakubovi Júsufovi a jeho rodině, která ho chránila před útoky ortodoxních muslimů a teology, kteří požadovali potrestáni Ibn Tufajla jako odpadlíka a heretika. Moc dobře totiž pochopili o jakých „překrucovačích božího poselství ve svých písmech a řečech hovoří.
V češtině tento spis vyšel v roce 1957 v překladu Ivana Hrbka a aktuální vydáni je teprve druhým přetiskem tohoto významného díla. Osobně toto dílo doporučuji, nebo´t člověku dokáže ukázat rozdíl mezi pravou přirozenosti a falešným pocitem jistoty.
Představa, že rozum je nadřazen všemu ostatnímu a je schopen dovést člověka k poznáni stvořitel je základem islámské filozofie a je základním tématem, proti kterému se staví islámská ortodoxie. Například ortodoxii opěvovaný ad-Dahabi označoval, každého kdo věří, že rozum je stejně silný zdroj poznáni stvořitele jako korán nebo správné hadithy,  za džahmiho (tj. nevěřícího).
Knihu lze zakoupit zde.

Základní podstatou díla je myšlenka o tom, že člověk ponechány svému přirozenému vývoji bez jakýchkoliv lidských vlivů se musí zákonitě vyvíjet do podoby mu určené stvořitelem. Takovýto člověk by tedy měl dosáhnout stejné úrovně, jakou po svých věřících požadují organizovaná náboženství. Z logiky věci se tak nastiňuje přirozený vývoj člověka, který by přece měl být podoben tomu co je obsaženo v posvátných knihách monoteistických náboženství.

Ibn Tufajl zde nejspíše vychází z tvrzení ortodoxního islámu, že Mohamed měl říci:

„Každé dítě se rodí ve stavu Fitrah, ale jeho rodiče z něho udělají žida nebo křesťana. Je to jako když zvířata rodí normální potomstvo.“

A v slovech připisovaných Bohu: „Stvořil jsem Své služebníky v pravém náboženství, ale ďáblové způsobili, že zbloudili.“

Jistě, Ibn Tufajl nemohl ve své době otevřeně říci, že ortodoxní pojetí islámů je v rozporu s rozumem a říci, že rozum je tím co má vést k stvořiteli, aniž by neriskoval obvinění z odpadlictví a v nejlepším případě věznění nebo v horším i smrt. Jak se stalo například Ibn Rušdovi, kterého nechali „ochránci“ pravé víry uvěznit a jeho spisy spálit, nebo al Halladžoví, kterého nechali „jediní správní věřící“ popravot.

Ibn Tufajl tedy, po vzorů jiných kritiků fanatismu, skryl své poselství do tohoto příběhu. Cely příběh vrcholí situaci kdy člověk vyrostlý v přirozeném stavu se setkává s lidmi jistého organizovaného náboženství (islámu), kteří ale nemají pochopeni pro jeho přirozený stav a začínají se proti němu bouřit jako proti nepříteli Boha. Přirozený člověk tak odchází od lidského společenství znechucen nad jeho projevy.

Ibn Tufajl dožil svůj život relativně v poklidu a vděčí tomu hlavně muslimskému vládci Abú Jakubovi Júsufovi a jeho rodině, která ho chránila před útoky ortodoxních muslimů a teology, kteří požadovali potrestáni Ibn Tufajla jako odpadlíka a heretika. Moc dobře totiž pochopili o jakých „překrucovačích božího poselství ve svých písmech a řečech hovoří.

V češtině tento spis vyšel v roce 1957 v překladu Ivana Hrbka a aktuální vydáni je teprve druhým přetiskem tohoto významného díla. Osobně toto dílo doporučuji, nebo´t člověku dokáže ukázat rozdíl mezi pravou přirozenosti a falešným pocitem jistoty.

Představa, že rozum je nadřazen všemu ostatnímu a je schopen dovést člověka k poznáni stvořitel je základem islámské filozofie a je základním tématem, proti kterému se staví islámská ortodoxie. Například ortodoxii opěvovaný ad-Dahabi označoval, každého kdo věří, že rozum je stejně silný zdroj poznáni stvořitele jako korán nebo správné hadithy,  za džahmiho (tj. nevěřícího).

Knihu lze zakoupit zde.